Proč tato iniciativa
Již ve staré Evropě byly univerzity příkladem evropanství. Nejen proto, že na nich vládl jeden jazyk – latina – i stejný učební program, který hovořil o univerzálním člověku, povýšeném nad všechny národnostní partikularizmy, nemluvě o tom, že univerzitní mistři měli právo vyučovat kterýkoliv národ na kontinentě. Je pravdou, že univerzalistický princip středověku překročil v romantismu princip národní, ale možná jenom proto, abychom dnes mohli nacionalistické rozpory, které v Evropě navršily 19. a především 20. století, překonávat v znovu se sjednocující Evropě principem vyšším, univerzálním, integrujícím.Jeden z největších českých literárních kritiků minulého století, profesor Filozofické fakulty Univerzity Karlovy F. X. Šalda, nedlouho před vypuknutím druhé světové války, vzdor hrozbě přibližující se válečné kataklizmy, prorokoval civilizační sjednocení Evropy na podkladě obecných principů, práva a spravedlnosti a zdůrazňoval, že pro malé státy a národy klade se otázka tak, že musíme svůj nacionalismus vědomě svádět na jmenovatele univerzálního, vyrovnávat jej účelně a záměrně univerzalizmem. Připomínal, že to jsme dělali velmi šťastně ve středověku, to jsme dělali v době obrozenství, to musíme dělat dnes i zítra. A Šalda, odchovanec západního, především románského kulturního světa, zpřesňoval východisko: „Věřím v poslání středu v Evropě“ a zároveň kladl řečnickou otázku: „Nemohla by to být myšlenka středoevropská, a speciálně myšlenka naše?“, ptal se v roce 1935 v eseji Češství a Evropa. A zároveň budoucím generacím rovnou připomněl, že „to je kulturní program ne na jedno století, nýbrž na století několik“.
I když se dějiny zanedlouho této jeho vizi vzepřely, několik desetiletí poté se ukázalo, že to nebyla vize marná. Dnes, přes veškerou globalizační skepsi, existuje onen společný jmenovatel evropské kultury a již i politiky a existuje taky středoevropská kultura, existuje dějinný prostor střední Evropy, který jiný profesor této fakulty, Karel Kosík, později definoval jako sporný prostor a prostor sporu, jehož subjektem jsou ale národy, které hledají způsob soužití, dnes možná ještě naléhavěji, než kdykoliv předtím.
V triumvirátu intelektuálové-politici-experti, zdá se, je dnes nejméně slyšitelný hlas těch prvních. Univerzity jakoby ztrácely své výsadní postavení ve vzdělávacím systému, byť společnost formálně nepopírá jejich důležitost. V dobách konstituování nových národů byl tento nový projekt kolektivní identity dílem intelektuálů. Dnes, když se situace změnila nejen ve střední Evropě, národní projekty se staly státem garantovanou realitou, proto je úkolem intelektuálů mít k ní kritický vztah. To si však žádá i vědeckou reflexi, na které by měly i naše univerzity participovat spoluprací na smysluplných projektech, inspirativních pro všechny zúčastněné. V čase, kdy se začíná uvažovat o společném dějepise Evropy, spolupráce středoevropských univerzit by mohla být dobrým fundamentem nejen pro historiografii, ale pro všechny humanitní disciplíny. Je to projekt perspektivní a možná, jak prorokoval F.X. Šalda, nejen na jedno století.
Doc. PhDr. Rudolf Chmel, DrSc.